THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Metalová história nepamätá mnoho kapiel, akými sú medzičasom opäť „zrušení“ VELVET CACOON. Portlandskí mystifikátori Josh a Angela okolo seba vytvorili auru záhadnosti, na ktorej sa viezli sedem rokov (k nadšeniu jedných a zúrivosti iných): počínajúc zvesťami o divokých koncertoch, ktoré sa nikdy nestali, pokračujúc nahrávaním „Genevieve“ za pomoci moštróznej „naftovej harfy“, vydávaním cudzích albumov za vlastné až po Joshove prehlásenia o získanom bohatstve, v ktorom sa doslova topí – a o vlastnej asexualite, (nad)užívaní dextrometorphanu a láske k estetike začiatku dvadsiateho storočia.
Našťastie hudobný výstup VELVET CACOON je rovnako unikátny ako báchorky, ktoré ich obklopujú. Deklarovaná fascinácia morom (teda čosi, čo sa snažia zhudobniť v doomovom revíre MONARCH!) sa zreteľne premietla do zvuku, ktorý je v prípade blackmetalových nahrávok zvláštne odcudzujúci, prichádzajúci akoby z diaľky či z hmly nad jesenným oceánom.
Prvá z dvoch nahrávok s vročením 2009 je dvojalbum „Atropine“. Návrat VELVET CACOON so sebou priniesol očakávania, ktoré ortodoxne ambientná doska s mamuťou dĺžkou napĺňala len sťažka a pomaly – aj napriek tomu, že s ambientom VELVET CACOON koketovali už na znovuvydaní debutu „Dextronaut“. Dvojica CD potlačených záhadným odkazom „Find out more. To find out how, insert.“ neposkytuje takmer žiadne záchytné body, len doslova viditeľnú tmavú zvukovú hmotu, prevaľujúcu sa na rozsiahlych plochách v rozsahu zopár tónov kláves. „Atropine“ sa však nedá uprieť istá hypnotizujúca prítažlivosť, gradácia skladieb – akokoľvek minimálna – je prítomná, badateľná a poslucháča dokáže pozvoľna vtiahnuť pod hladinu.
Pokračovanie kultového odkazu podmanivého diela „Genevieve“ prišlo neočakávane o pár mesiacov neskôr pod krídlami dovtedy neznámeho labelu Starlight Temple Society. O „P Aa Opal Poere Pr. 33“ sa síce hovorilo roky, no i tak bolo jeho skutočné vydanie prekvapením. Album s nezapamätateľným titulom, nepriznaným citátom básne T. S. Eliota na obale a kryptickými názvami skladieb, ktoré dali názov sade parfumov, ktoré VELVET CACOON pustili do predaja(!) je pôsobivou blackmetalovou nahrávkou. Hustý, no rozostrený a nejasný zvuk gitár, upozadený bicí automat a stredné tempo odkazujú jedným smerom na už viackrát spomínanú „Genevieve“, na druhej strane nie sú nepodobné one-man projektom à la NORTT či XASTHUR, ktoré ustúpili od agresívneho poňatia čierneho kovu. Vokál Caina zo SNOWFALL a „konzervatívna“ stopáž skladieb však z „P Aa Opal Poere Pr. 33“ robia prístupnejšie dielo s tradičnejšou štruktúrou – aj keď paralely s ambientnou tvorbou VELVET CACOON sú badateľné minimálne v tom, že aj pri použití tradičnej inštrumentácie je na prvom mieste snaha o vytvorenie jednoliatej atmosféry, prestupujúcej celú nahrávku. Z nej vystupujú akurát v zvláštnom slova zmysle hit „Marylux“ s kúzelnou hojdavou melódiou, inštrumentálne intermezzo „Aventine“ a francúzsky šepkané outro „Flouvonne“.
„P Aa Opal Poere Pr. 33“ po hudobnej stránke nešokuje, skôr prirodzene završuje snahu VELVET CACOON o konzistentný zvukový aj „ideový“ obsah. Dojmom spomalenej nahrávky pôsobiaca hudobná zložka ozvláštnená samplami a „odnikadiaľ“ prichádzajúcim spevom sú dostatočne originálne na to, aby sa dalo skonštatovať, že si VELVET CACOON zaslúžia aj pozornosť aj inak než ako atrakcia.
Nejednoznačný, no pozornosti hodný návrat fantómovej skupiny.
SGL
LVG
+
Cain (SNOWFALL)
- spev na ''P Aa Opal Poere Pr. 33''
1. ''Atropine''
2. Candlesmoke
3. Funeral Noir
4. Graveside Sonnet
5. Dreaming In A Hemlock Patch
6. Nightvines
7. Nocturnal Carriage
8. Earth And Dark Petals
9. Autumn Burial Victoria
10. ''P Aa Opal Poere Pr. 33''
11. 2
12. Claverie
13. Marylux
14. Grevona
15. Aventine
16. Oviamoire
17. Sovarine
18. Flouvonne
Atropine (2009)
P Aa Opal Poere Pr. 33 (2009)
Northsuite (2005)
Genevieve (2004)
Dextronaut (2002)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Full Moon Productions (''Atropine'') / Starlight T
Stopáž: 122:27+39:
VELVET CACOON jsou především o atmosféře a určité mystice, přičemž obojího je na recenzovaných nahrávkách (a v podstatě i v celé tvorbě zámořského dua) dostatek. Zatímco ambientní "Atropine" je díky mamutí stopáži skutečně jen pro vytrvalce a fajnšmekry, ''P Aa Opal Poere Pr. 33'' nabízí již "standardnější" pohled na věc. Slovo standardnější záměrně uvádím v uvozovkách, jelikož pochopitelně nejde o produkci, jíž byste chtěli pouštět svým dětem místo ukolébavek na dobrou noc - leda byste je chtěli postrašit. Podobně jako předešlé desky, je i ''P Aa Opal Poere Pr. 33'' zastřena hustou mlhou, z níž odkudsi zpovzdálí pronikají jednotlivé rozpliznuté zvuky, tóny a melodie, které ve výsledku vytvářějí magické tajemno a posluchači nahánějí husí kůži. Porovnáme-li album s předchozí tvorbou, je jasné, že famóznímu majstrštyku "Genevieve" se recenzovaná nahrávka nemůže rovnat, ale i tak mi to vychází na takových 8 až 8,5 / 10. Hodnocení "Atropine" si však raději alibisticky odpustím.
Ambientné nahrávky primárne metalových hudobníkov väčšinou nezvyknú dopadať najšťastnejšie. "Atropine", akokoľvek neoriginálnym je dielom, má však od gýču a bežných nepodarkov príjemne ďaleko. Klasický dark ambient, ktorý na prehnane dlhej, nie však neúnosnej ploche dvojica z VELVET CACOON produkuje, je postavený na prevažne monotématických zvukových vlnách a aj keď nemôže ohúriť prepracovanosťou, či jedinečným prístupom k procesu tvorby, rozhodne má čo ponúknuť v oblasti uveriteľnej atmosféry.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.